Tak a je tu druhá část první kapitoly. Jsem ráda, že se Vám první část líbila a snad se bude líbit i ta druhá a budete spokojeni :D
V pondělí ráno okolo páté mě vzbudil budík. Hned jsem ho vypla, abych nevzbudila holky. Osprchovala jsem se, oblíkla jsem se. V kuchyni jsem napsala krátký vzkaz:
Ahoj Verčo, holky,
moc Vám děkuju za víkend a za pomoc. Nevím kdy se vrátím, ale jak jen to bude možné, tak se ozvu. Mám Vás moc ráda ♥
Jane
Na chodbě jsem se obula, vynesla kufr s věcma na chodbu a potichu zavřela dveře. Čekala jsem na výtah. Nastoupila jsem do něho a jela až dolů. Než jsem šla na zastávku, tak jsem skočila do jedné pekárny, která už měla otevřeno a koupila jsem si bagetu k snídani. Když jsem došla na zastávku, tak zrovna autobus přijel. Nastoupila jsem, zaplatila jsem si lístek a jela jsem až na konečnou.
Když jsem přijela na konečnou a našla jsem správný autobus, tak bylo něco po půl sedmé. Byla jsem tam zatím jako první. Řidič mi otevřel kufr od autobusu a já si tam dala svůj kufr.
,,Jste tu zatím první.'' pronesl řidič. Podívala jsem se na něho.
,,Koukám, ale radši být tu dřív než pozdě.'' pronesla jsem a usmála jsem se na řidiče. Rozbalila jsem si bagetu.
,,To máte pravdu. Jinak přeji dobrou chuť.'' popřál mi řidič.
,,Děkuju vám.'' poděkovala jsem. Když jsem skoro dojela, tak mě někdo bouchl do zad.
,,Koukám, že zrovna snídáš.'' ozvalo se vedle mě. Měla jsem co dělat, abych jsem se nezakuckala. Byl to Kangta.
,,Přeci nepojedu hladová.'' pronesla jsem a dala do pusy poslední kousek a šla jsem vyhodit do koše obal od bagety. Kangta mezi tím si dal do kufru autobusu svoji tašku s věcmi. Poté jsme oba nastoupili do autobusu.
Sedli jsme si do třetí řady u dveří. Kangta mě nechal sednout si k oknu. Viděla jsem to tak, že se v autobuse ještě prosím, ale to jsem se mýlila. Do odjezdu chybělo ještě pár minut a do autobusu nastupovalo hodně chlapů, kteří měli stejný směr jako my. Do armády na nápravu chování při akcích.
,,Je ti už líp?'' zeptal se Kangta mile. Podívala jsem se na něho. My dva jsme nejlepší přátelé a pracovní partneři už od policejní akademie. Což už bude skoro 10. let. My se dennodenně provokujeme, popichujeme a naoko hádáme, ale jak má jeden z nás problémy, tak se navzájem podporujeme a pomáháme. Každý kdo nás nezná a někdy i ti, kteří nás znají nám říkají, že jsme jak manželé. Ale není to pravda. Jsme jen přátelé. Přátelé na život a na smrt.
,,Už jo. Za tu sobotu ti ještě jednou děkuju a omlouvám se za své chování.'' ještě jednou jsem mu poděkovala a zároveň jsem se mu omluvila.
,,To nestojí za řeč. Jen ses mi mohla hned ozvat.'' usmál se na mě.
,,Vím, ale v tu chvíli jsem sama nevěděla co budu dělat. Nepotkat Verču, tak budu někde v hotelu nebo nevím co bych dělala.'' vysvětlila jsem mu. Kangta se na mě jen usmál.
,,Jasně, to chápu. Ani já nevím co bych na tvém místě dělal.'' měl pro mě pochopení. ,,A ani se ti neozval?'' zeptal se opatrně.
,,Ale jo, každou chvíli mi píše smsky nebo mi volá, ale já na to nereaguju. Smsky hned mažu a telefon mu neberu.'' vysvětlila jsem mu.
,,Jasně. On mi taky volal.'' přiznal mi Kangta. Mezi tím jsme už vyjeli na cestu.
,,A co ti říkal?'' docela mě to zajímalo.
,,Že jsi od něho odešla, hodila po něm snubní prsten. Nechápe proč, protože ti nic neuděl. Měl jsem co dělat, abych po něm nevyjel po telefonu.'' přiznal mi Kangta.
,,To si děláš srandu? Neví co se stalo?'' nemohla jsem tomu uvěřit, co mi tu Kangta řekl. ,,A co jsi mu na to řek?'' zeptala jsem se na jeho reakci.
,,V podstatě nic. Že o ničem nic nevím.Neozvala ses mi a ani nevím kde jsi.'' řekl mi a pokrčil u toho rameny. Byla jsem mu vděčná za to.
,,Díky moc.'' ještě jednou jsem mu poděkovala.
,,Nemáš vůbec zač. Ale nemysli si, že takhle hodný budu na tebe pořád. Zase to budu starý já.'' pronesl Kangta dost vážně a pak udělal úšklebek. Musela jsem se zasmát.
,,To je mi jasné. To by si ani nebyl ty. A taky bylo by to divné.'' pronesla jsem. Kangta se taky musel zasmát.
,,Vlastně je to tvá vina, že tam jedeme oba.'' řekl. Byl to zase starý Kangta, se kterým sem se jen a jen provokovala.
,,Jak moje chyba?!'' vyjela jsem po něm.
,,Nebýt tvých nebezpečných a riskantních akcí, tak by jsme tam nemuseli jet.'' vysvětlil mi.
,,Je to i tvá chyba, protože jako můj parťák máš dát na mě pozor a nedovolit, abych jsem tak riskovala.'' nedala jsem se.
,,A to mám udělat jak ty chytrá! Ty se tak rozhodneš náhle, že nestačím zareagovat.'' bránil se Kangta.
,,Tak, známe se už tak dlouho, že by si mohl dopředu vědět co udělám.'' nedala jsem.
,,OK, nechme toho.'' rezignoval Kangta. Ale řekl to spíš proto, že nevěděl co říct dál. Když jsem věděla, že asi už dál si nic neřekneme, tak jsem si řekla, že si trochu prospím. Ale to se k nám otočil chlapík, který seděl před námi.
,,Moc se omlouvám, že vás ruším. Ale trochu jsem zaslechl váš hovor. Přijde mi, že jste spíš manželé, než kolegové a pracovní partneři.'' řekl trochu se na nás pousmál. Já a Kangta jsme se na sebe podívali.
,,To nám říkají všichni.'' řekl Kangta a usmál se.
,,Ale opravdu nejsme. Jsme jen nejlepší přátelé, kolegové a pracovní partneři. Nic víc, nic míň.'' vysvětlila jsem.''
,,Jasně.'' usmál se na nás. ,,Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás trochu poslouchal.'' omluvil se nám.
,,To je v pohodě. Nás nejde neposlouchat.'' pronesl Kangta. Já jen přikyvovala jsem hlavou na souhlas.
,,Jinak já jsem Jinwoon.'' představil se nám a nepřestal se na nás usmívat.
,,Já jsem Kangta a to je Jane.'' představil nás oba Kangta.
,,Těší mě.'' řekl Jinwoon.
,,I nás těší.'' usmála jsem se na Jinwoona. Pak jsme si celou cestu všichni tři povídali.
Okolo desáté hodiny jsme dorazili na místo. Poté co autobus zastavil, jsme všichni za sebou vystoupili. Vzali jsme si kufry a seřadili jsme se, jeden vedle druhého. Já byla uprostřed. Mezi Kangtou a Jinwoonem.
,,Pozor!'' ozval se jeden uniformovaný voják. Všichni jsme se postavili do pozoru a upřeli zrak na toho vojáku co promluvil. ,,Já jsem Kangin a toto je Changmin. Jsme vaši velící důstojníci. Máme vás na starosti. Teď si dojdete pro oblečení a pak vás ubytujeme.'' představil sám sebe a svého kolegu.
,,Pravobok!'' ozval se ten druhý Changmin. Všichni jsme se otočili napravo. ,,Pochodem vchod!'' zavelel. Všichni jsme se vydali k jedné budově, kde bylo venkovní okýnko, kde jeden uniformovaný voják rozdával vojenské oblečení a boty.
Každý dostal svoji uniformu i boty. I já jsem měla to štěstí, že tam měli uniformu i boty na mě. Mám totiž výšku pouhou 155 cm a velikost bot tu nejmenší co může být. Poté co jsme vyfasovali uniformy a boty jsme šli do jedné budovy a po schodech do druhého patra. Changmin nás jmenovitě posílal do našich pokojů. Do jednoho pokoje 16 lidí. Byli tam palandy a do jedné řady se vešlo 8 lidí. Čtyři dole a čtyři nahoře a naproti to bylo to samé. U každé postele byla jmenovka, kam si má kdo lehnout. Já měla spát na hoře na třetí palandě. Kangta měl spát dole pode mnou. Jenže dole to bylo moc nízké pro vysokého Kangtu, tak jsem si to s ním chtěla vyměnit, ale Jinwoon nám řekl, že to tak nejde, že každý musí spát, kde má jmenovku. Jinwoon měl postel hned vedle Kangty. Hned jsme si museli postele všichni povlíknout a převlíknout se.Při povlíkání postele se Kangta několikrát praštil do hlavy. Chtěla jsem si to s ním vyměnit, ale bohužel to nešlo. Asi jsme na to měli hodinu. Poté si pro nás přišel Kangin s Changminem a odvedli nás do tělocvičny.
V tělocvičně měl takový delší proslov ředitel. Přivítal nás a popřál nám hodně štěstí v nápravě. Pak nechal mezi námi kolovat košík, kde byly jmenovky s našima jmény, které jsme si museli dát na uniformy. Našla jsem si tu svoji. Ale nešla mi nasadit. Začala jsem si sundávat uniformu, když jsem zaslechla, jak někdo na mě mluví.
,,Kadete co to děláte?'' podívala jsem se, kdo to je. Byl to Changmin.
,,Omlouvám se, ale ta jmenovka mi nejde nasadit. Chci si to sundat a nandat takhle.'' vysvětlila jsem.
,,Ale takhle se to nedělá. Nic si nesundávejte.'' nařídil mi Changmin. Já to viděla bledě. Když mi něco nejde, tak se hned vztekám, kopu nebo bouchám do všeho co mi přijde pod ruku a papíry trhám. Kangta to věděl a chtěl mi pomoci, ale mezi námi stál Jinwoon. Z mé pravé strany se ozvalo.
,,Ukaž, pomohu ti.'' otočila jsem se a byl to takový mladý muž s úsměvem. Vzal si moji jmenovku a nasadil mi ji na uniformu.
,,Díky moc.'' poděkovala jsem mu a usmála jsem se na něho. Kangtovi i mě se ulevilo. Poté nás jmenovitě jmenovali a museli jsme jít dělat sedy lehy na minutu. Poté co jsme všichni prošli tím to cvikem, jsme se všichni shodli, že další den se nepohneme, jak nás bude bolet celé tělo. Mezi tím jsme se spřátelili s mužem, který mi pomohl. Jmenuje se Leeteuk.
,,Tak než si půjdete na chvilku odpočinout před obědem, si dáte všichni pět koleček.'' přikázal nám Kangin. Všichni jsme se poslušně dali do běhu. Leeteuk byl takový pomalejší, tak jsem taky zpomalila a běžela s ním pomalu. Všichni už zaběhli pět koleček a nám ještě dvě chyběla. Poté co jsme je doběhli jsme se zase seřadili.
,,Dobrá práce. Všichni běžte do svým pokojů, kromě Jane a Leeteuka. Ty si dají ještě tři kolečka a ty Jane běž jak umíš a nečekej na nikoho.'' přikázal mi Kangin. Všichni odešli. Kangta i Jinwoon na nás chtěli počkat, ale Changmin je rozhodně poslal do pokoje. Já a Leeteuk jsme se dali do běhu. Tentokrát jsem na Leeteuka nečekala a za chvilku jsem to měla odběhnuté.
,,Tak vy už můžete jít.'' řekl mi Kangin. Podívala jsem se na běžícího Leeteuka a pak jsem rychlým krokem jsem odešla.
Byla jsem na chodbě a trochu jsem přemýšlela kudy se mám vydat. Kudy jsme to vlastně přišli. Po chvíli jsem si na to vzpomněla a vydala se, když jsem za sebou uslyšela hlasy.
,,To se mi snad zdá. Koukej kdo tu je.'' ozval se mužský hlas. Zastavila jsem se a otočila jsem se. Myslela jsem, že přestanu dýchat. Byl to Kibum a Zhoumi. Dva největší, když se to tak vezme, hajzlíci. Veškeré vzpomínky na ty dva se mi vybavily. Hlavně na Zhoumiho a moc hezké vzpomínky to teda nebyly. ,,Co pak tu děláme, co?'' pokračoval Kibum.
,,To tě nemusí zajímat.'' řekla jsem ostře a naštvaně.
,,Stále má pěkný ostrý jazýček.'' ozval se tentokrát Zhoumi.
,,Děje se něco?'' ozvalo se za Kibumem a Zhoumim. Oba se otočili a já poznala Leeteuka.
,,Nic.'' řekla jsem ostře a nenávistný pohled jsem na ty dva hodila, hlavně na Zhoumiho. ,,Jdeme na pokoj, Leeteuku?'' zeptala jsem se, aniž jsem nespustila z těch dvou zrak.
,,Jasně, jdeme.'' řekl Leeteuk a oba jsme odešli a ty dva jsme tam nechali stát. Na pokoji jsem řekla Kangtovi, na koho jsem narazila. Taky nebyl moc nadšen. Hned nám oběma došlo, kdo tu vraždí. Jsou to tihle dva. Jen jsme museli získat důkazy. Dohodli jsme se potají, že se vydáme večer na průzkum. Po chvíli se pro nás stavil Kangin a Changmin a všichni jsme šli na oběd. Po obědě jsme měli hodinový odpočinek a pak se šlo zase do tělocvičny, kde jsme až do večeře cvičili. Po večeři jsme se šli po skupinách osprchovat a v devět se zhaslo a šlo se spát. Já si potají nařídila budíka na jednu hodinu ranní.
samozřejmě, že se moooc líbí! jak by ani nemohla, když tam jsem já a ty a je to prostě draaaamaaa! to mě šíleně baví, budu se těšit i na další části, vždy to končí tak napínavě