Ahoj lidičky a SBéčka, moc se omlouvám za neaktivitu, ale mám zkouškové a musím se učit a na nic nemám čas. Ani tady a ani na FB nechodím, ale jak to budu mít zasebou, tak budu chodit na vaše bločky a budu i tady aktivní. Moc se omlouvám a snad si mě nevymažete. Tady je poslední část první kapitoly. Je docela dlouhá. :D Jinak se chci zeptat jestli mám pokračovat nebo ne? Budu ráda za váš názor. Tak se mějte a snad brzy se uvidíme. :D
Byla středa a šlo se okolo deváté spát. Nebo spíš já, Kangta a Leeteuk. Ostatní do desíti ještě hráli karty, četli si nebo si jen tak povídali. V deset se zhaslo a i ostatní šli spát. Okolo jedné mi začal vibrovat mobil. Hned jsem vypla budíka a slezla z postele na zem. Tentokrát jsem si obula boty, aby se mi líp šlo a v nejhorším případě i běželo, ale doufala jsem, že k tomu nedojde. Obula jsem se a šla jsem vzbudit Kangtu. Jenže ten spal tak tvrdě, že mi nešel probudil. Měla jsem co dělat nezačít mu nadávat. Ale přeci někdo vzhůru byl. Byl to nejen Leeteuk, ale i Jinwoon.
,,Jen ho nech spát, já půjdu s tebou.'' zašeptal Leeteuk a vyhraboval se z postele.
,,A já vás budu krýt, kdyby něco.'' zašeptal Jinwoon a připravil se, kdybychom potřebovali jeho pomoc. Vzala jsem si na sebe vojenské tepláky a do kapsy jsem si dala mobila a propisku neboli foťák. Byla jsem ráda, že mi to Kangta dal, abych to měla u sebe, protože teď hledat to by byla ztráta času a taky bych mohla kohokoliv probudit a bylo by po akci. Podívala jsem se na Leeteuka. Už byl taky připraven vyrazit. Kývli jsme hlavami a vyrazili jsme.
Leeteuk šel jako první a já hned za ním. Oba jsme se dívali jak před sebe, tak i za sebe a na obě strany. Jakmile jsme slyšeli kroky, hned jsme se schovali. A zase vydali na cestu jakmile byl vzduch čistý. Po deseti minutách jsme našli kancelář ředitele. Jinwoon mi předešlý večer půjčil tenký drát. Teď se mi perfektně hodil. Leeteuk hlídal a já se snažila otevřít dveře od kanceláře ředitele. Za pár vteřin se mi to povedlo. Oba jsme vstoupili dovnitř a rozsvítili si baterku, kterou Leeteuk vzal sebou. Rozhlédli jsme se po kanceláři.
,,Veškeré důležité papíry dávej na stůl, já to budu fotit, souhlas?'' navrhla jsem Leeteukovi. Ten kývl hlavou na souhlas. Oba jsme se dali do práce. Veškerá práce nám trvala skoro hodinu. Konečně jsme měli hotovo. Schovala jsem foťák do kapsy. Už jsme se s Leeteukem chystali otevřít dveře a vyjít ven, když jsme si všimli blížícího se světla. Rychle jsme se spolu schovali pod ředitelův stůl. Bylo to dost těsné, ale hlavní bylo, že jsme se schovali. Jen se modlit, že nás ten voják nenajde. Nebo spíš aby nechodil dovnitř, protože to by nás našel stoprocentně. K našemu štěstí, jen voják otevřel dveře, posvítil dovnitř baterkou a zase zavřel dveře a odešel. Oba jsme si oddychli. Ale ještě nějakou tu minutu jsme zůstali schovaní pro jistotu. Poté jsme vylezli z pod stolu a šli ke dveřím. Leeteuk otevřel dveře, rozhlídnul se kolem dokola a vylezl ven. Já hned za ním a zavřela jsem dveře. Vyšli jsme na chodbu. Šli jsme blízko za sebou a drželi se při zdi. V tom jsme si všimli jednoho vojáka. Byl to ten co se díval do kanceláře. Už jsem to viděla bledě, že nás načapá. A dát vědět Jinwoonovi nebylo možné. Ale náhle zabočil do leva. Na nic jsme nečekali a proběhli jsme a pak jsme šli rychlým krokem směrem do našeho pokoje. Když jsme probíhali tou chodbou a okolo té uličky, kam zašel ten voják, tak tam s někým mluvil. Ten dotyčný byl Zhoumi nebo mu byl spíš hodně podobný. Jen tak na vteřinu jsem ho viděla, ale řekla jsem si, že to není možné a že mám vidiny. Za pár minut jsme dorazili do našeho pokoje. Cestou jsme už nenarazili na žádnou službu, žádného vojáka. Jinwoon spal jako ostatní, ale u hlavy měl mobila, aby ho vzbudili vibrace, kdybych mu volala nebo psala smsku. Schovala jsem mu mobila pod polštář. Ani se nevzbudil. Rychle jsem si zalezla do postele, stejně tak jako Leeteuk. Ale ještě před tím jsem si sundala boty. Zakryla jsem se dekou a zavřela oči. Když se v tom otevřeli dveře a objevilo se světlo baterky. Oči jsem měla stále zavřené. Po chvíli zmizelo světlo baterky a i dveře se zavřela. Otevřela jsem dveře. Ze srdce mi spadl kámen úlevy.
,,Tak to bylo o fous.'' zašeptal Leeteuk.
,,To teda jo. Úplně mi spad kámen ze srdce.'' zašeptala jsem taky.
,,Mně přímo balvan. Ale zajímalo by mě, kdo byla ta osoba co mluvila v té uličce s tím vojákem.'' zajímalo Leeteuka. Ale to nebyl jediný. I mě to docela zajímalo. Vždyť nás tím zachránil.
,,To i mě.'' zašeptala jsem a zývla si.
,,Tak dobrou a ať zítřek přežijeme.'' popřál mi Leeteuk.
,,Tobě taky.'' taky jsem mu popřála, otočila se na druhý bok a v mžiku jsem byla tuhá. Ráno okolo šesté nás vzbudil Kangin. Poté co odešel jsem se odkryla. Jinwoon hledal hned mobila. Dívala jsem se na něho a chtěla na něho zavolat, když se zrovna na mě podíval a já mu naznačila, že pod polštářem. Hned se tam podíval a našel ho. Pomalu jsem vstala z postele. Kangta seděl na posteli. Když jsem se převlíkla a zavazovala boty, pošeptal mi Kangta do ucha.
,,Proč si mě nevzbudila? Vždyť jsme měli jít na tu akci.'' snažil se být v klidu Kangta.
,,A akce se taky konala. A jinak jsem se tě snažila vzbudit, ale spal si jako dřevo. Jako by sis vzal prášek na spaní.'' vysvětlila jsem mu šeptem.
,,Jak jako konala? To jsi šla do toho sama?'' dával jednu otázku za druhou Kangta a měl co dělat, aby nemluvil až moc nahlas.
,,Neboj, byl jsem s ní já. Sám jsem jí řekl, ať tě nebudí, když se nemůžeš probudit a šel jsem s ní já.'' pošeptal vysvětlení Leeteuk Kangtovi. Ten se docela uklidnil.
,,OK. I tak to nechápu, jak jsem se nemohl probudit.'' nechápal Kangta a všichni jsme se dali do uklízení, abychom to stihli a neměli problémy.
Čas ubíhal docela rychle a byla tu zase neděle. Tentokrát jsem měla v sobotu jednoduchý zápas. Tentokrát mi nikde netekla krev a protivník byl zlikvidován do dvaceti minut. Neměl sílu, tak ležel na zemi dokud se nenapočítalo do deseti. I Kangta to měl jednoduché. Měl toho druhého kadeta. Kangin bojoval proti Kibumovi, který do té doby byl schopen boxovat. Ale přesto nebyl úplně ve formě a prohrál asi po hodině, ale tentokrát v bezvědomí nebyl. V neděli mě i Kangtu znovu navštívili kluci. Naštěstí Kyuhyun se neobjevil a ta blondýna taky ne. Changminovi jsme potají předali foťák. Vyměnili si pár slov a po dvou hodinách kluci odešli a my se vrátili na pokoj.
Pět týdnu utekla jako voda. Byla sobota a konalo se finále v boxu. Dopoledne bojoval Kangin proti jednomu kadetovi o třetí a čtvrté místo. Mě čekalo finále odpoledne o první a druhé místo. Znovu jsem se měla utkat proti Kibumovi. Byla jsem zase nervózní jako tu sobotu, kdy jsem proti Kibumovi boxovala prvně. Ale snažila jsem se být víc v klidu. Bylo mi jasné, že se mi Kibum bude chtít pomstít. Byla jsem v šatně už převlečená. Po chvíli někdo zaklepal na dveře.
,,Dále.'' řekla jsem a podívala se před sebe, kdo to je. Byl to Changmin.
,,Mohu?'' zeptal se mezi dveřmi.
,,Jasně.'' řekla jsem a pousmála jsem se. Changmin vešel dál a zavřel za sebou dveře.
,,Jak se cítíš?'' zeptal se a sedl si vedle mě.
,,Jako minule.'' přiznala jsem se.
,,To bude dobré. Jen zůstaň v klidu. Ty to zvládneš.'' povzbuzoval mě.
,,Díky.'' poděkovala jsem mu a usmála jsem se na něho. I Changmin se na mě usmál.
,,Připravena jít?'' zeptal se Changmin. Kývla jsem hlavou, že jo. Oba jsme vstali a vyšli ze dveří.
Vstoupila jsem do ringu. Stála jsem naproti Kibumovi. V jeho očích se dalo jasně číst, jak touží po pomstě, i po smrti. Poté co jsme se pozdravili jsme šli každý do rohu. Chystala jsem si vzít chránič na zuby, když jsem si všimla, jak dovnitř vstoupil Nichkyun a Chansung a několik uniformovaných policistů. Chansung nesl v ruce bílý papír. Nejen já si jich všimla, ale i Kibum. Ten zpanikařil a vzal jednomu vojákovi zbraň a přiložil mu ji ke spánku. Hned jsem si sundala boxerské rukavice a stoupla si a šla na pár metrů si stoupnout před Kibuma.
,,Ani hnout, nebo to do něho napálím.'' řekl výhružně. Zůstala jsem stát na místě. Věděla jsem, že to Kibum myslí vážně. Po očku jsem se podívala okolo. Hlavně jsem chtěla vidět Kangtu, abychom se nějak domluvili očima co podnikneme. Jenže jsem ho nikde neviděla. Zhluboka jsem se nadechla.
,,Jen klid jo? Nikomu se nemusí nic stát.'' snažila jsem se Kibuma uklidnit, protože bylo na něm vidět, že není vůbec v klidu. Mohl udělat cokoliv.
,,Já jsem v klidu.'' řekl zvýšeným hlasem. Neznělo to dost přesvědčeně.
,,Teď pustíš toho vojáka a my dva si dáme zápas. Na život a na smrt.'' mluvila jsem v klidu. Na chvíli bylo ticho. Věděla jsem, že jsem to říkat neměla. Ale nevěděla jsem co jiného mám říct, abych zachránila toho vojáka. Jediné co mi bylo jasné, že musím nějak Kibuma přesvědčit, aby nedělal nějakou blbost. I když jsem věděla, že je to několika násobný vrah.
,,S tím by se dalo souhlasit, ale musím zklamat, ale nebere to. Já ho pustím, odložím zbraň a ostatní mě dostanou. A nic z toho nebude. Já se chytit nenechám. Ne jen tak.'' řekl s úšklebkem a ironií.
,,Ale je ti jasné, že i tak se z toho nevykroutíš? I když někoho zabiješ, tak ostatní tě hned dostanou. V nejhorším případě zastřelí.'' řekla jsem pevným hlasem. Stále jsem se dívala Kibumovi do očí.
,,Pravda.'' řekl po chvíli přemýšlení. ,,Ale aspoň sebou někoho vezmu.'' dodal a odstrčil vojáka stanou, který to nečekal a spadl na zem. Kibum namířil zbraň na mě. Věděla jsem, že to schytám. Nebylo kam uniknout a žádnou zbraň jsem neměla. Zavřela jsem oči. Smířila jsem se s tím, že je můj život u konce. Zazněl výstřel.
wooow s tím výstřelem do skončilo hooodně napínavě, honem na další část
