Srpen 2013








After Love - F.T. Island

22. srpna 2013 v 21:08 | Jane |  F.T.Island



Meeting - F.T.Island

18. srpna 2013 v 22:39 | Jane |  F.T.Island



F.T.Island - F.T.Island

18. srpna 2013 v 22:13 | Jane |  F.T.Island


Případ Amerika 2 část

7. srpna 2013 v 19:12 | Jane |  knihy
Ahojky, tak je tu druhá část druhé kapitoly mé knihy :D omlouvám se, ale tato část je krátká, ale pak zase bude dlouhá to slibuju :D Tak snad se bude líbit :)



Na letišti jsme se potkali s Kangtou, který tam už byl. Chvilku jsme všichni stáli a povídali si. Vyprávěla jsem mu o překvapení našich a Zhoumi mu řekl, že jsem souhlasila a nastěhovala se k němu.
,,Tak to blahopřeju.'' řekl Kangta s úsměvem. Povdíali jsme si jak jen to šlo. Pak jsme se museli rozloučit. Já a Kangta jsme se šli odbavit a ještě dvě hodiny čekat v hale až přiletí letadlo a budeme moct nasednout a odletět. Čekal nás celodenní let. Při loučení se Zhoumim, mi ukápla slza, ale snažila jsem se nebrečet. I na Zhoumim jsem si višmla jak je na měkko.
Než jsme šli do haly, tak jsme si koupili do kelímku kávu. Hlavně mně se zavíraly oči, jak jsem byla ospalá. I Kangta, ale na něm bylo poznat, že se trochu prospal doma, kdež to já ne. Celou tu dobu jsem si se Zhoumim povídala.
,,Nevíš jak přesně letíme?'' zeptala jsem se Kangty a napila se vařící kávy.
,,Přes Japonsko, kde je menší přestávka, ale letí se stejným letadlem z Japonska do New Yourku.'' řekl mi Kangta a taky se napil kávy.
,,Myslíš, že budeme muset v tom Japonsku vystoupit z letadla?'' zeptala jsem se Kangty. Ten se na mě podíval a jen pokrčil rameny.
,,Kolik si toho naspala?'' zeptal se mě Kangta po chvíli. Podívala jsem se na něho.
,,Já vůbec nic. Poté co jsme se vrátili z večeři a naši šli spát, tak jsem se osprchovala a celou tu dobu jsem si povídala se Zhoumim. A co ty?'' taky jsem se Kangty zeptala.
,,Pane jo, tak to nezávidím. Já asi tři hodiny jenom. Nemohl jsem nějak usnout. Musel jsem stále myslet na to, co nám řekl šéf.'' vysvětlil mi Kangta. Kývla jsem hlavou, že rozumím. Sehrát, že jsme k sobě milí, neprovokujeme se, nebude žádná hračka, ale věděla jsem, že to zvládneme bez problémů. Jen jsem si neuměla představit, jak Kangta sehraje homosexuála, kdyby na to přišlo. Doufala jsem, že k tomu nedojde.
Po dvou hodinách jsme šli na ranvej a k letadlu autobusem. Pak jsme nastupovali do letadla a letenky jsme ukazovali letuškám, která nás posazovali na naše sedadla. Já seděla uprostřed mezi nějakou paní a asi pětiletým klukem. Zeptala jsem se paní jestli si nechce sednout vedle synka, ale on nechtěl. Tak jsme to nechali tak jak to bylo. O pár sedadel dál seděl Kangta na kraji se dvěma muži. Bylo mi docela líto, že nesedíme vedle sebe, ale nedalo se nic dělat. Šéf nám sháněl ty letenky na poslední chvíli, tak se dalo počítat s tím, že nebudeme sedět vedle sebe. Myslela jsem, že ty dvě hodiny co se letělo do Japonska se trochu prospím. Nejdřív nám letušky přinesly snídani, tak jsme se najedla. Pak celou tu dobu jsme si povídala s tím klukem. Byl roztomilý a nedokázala jsem ho odmítnout. A při tom se mi úplně zavíraly oči. Po dvou hodinách co jsme přistáli na japonském letišti jsme začali vylézat ven. V tom mě zastavila letuška a dala stranou a poté co procházel okolo Kangta, tak i jeho zastavila a dala stranou ke mně.
,,Tentokrát sedíte vepředu. Asi za půl hodiny budou nastupovat noví pasažéři. Mluvila jsem s pilotem a nic nenamítal, aby jste tu zůstali a sedli si už na svá místa.'' vysvětlila nám letuška.
,,Děkujeme moc.'' poděkovala jsem za nás oba a šli za letuškou. Ta nás zavedla k našim sedadlům. Já si sedla k oknu. Poté co nás letuška opustila jsme si postupně s Kangtou došli na záchod.
,,Jaká byla cesta?'' zeptal se mě Kangta, když si sedl vedle mě.
,,Docela ušla. A co ty?'' odpověděla jsem mu a taky se ho zeptala.
,,Já ji od snídaně prospal.'' přiznal Kangta.
,,Tak to ti závidím. To já tu každou chvíli odpadnu.'' přiznala jsem.
,,Ty si nespala?'' divil se Kangta.
,,Ne, seděla jsem vedle kluka, kterému bylo asi pět let a celou cestu jsme si povídali a hráli hry.'' vysvětlila jsem Kangtovi.
,,Tak si zavři oči ať se můžeš už prospat. Já za chvíli nejspíš taky odpadnu.'' řekl Kangta. Tak nějak jsem souhlasila. Usmála jsem se na něho a zavřela oči. Během pár vtěřin jsem byla tuhá.

Případ Amerika 1.část (2)

2. srpna 2013 v 19:47 | Jane |  knihy
Tady je první část, druhé kapitoly, ale je to rozděleno do dvou částí a tato je poslední



Tentokrát jsme na výtah nečekali a pár těch schodů jsme vyšli nahoru. Došli jsme ke kanceláři šéfa. Oba jsme se na sebe podívali a pak Kangta zaklepal na dveře. Chvilku bylo ticho a pak se ze vnitř ozval hlas.
,,Dále.'' řekl náš šéf a já s Kangtou jsme otevřeli dveře a vyšli dovnitř. ,,Posaďte se.'' vyzval nás šéf. Oba jsme usedli na dvě židle, naproti šéfovi. ,,Slyšel jsem, že jste toho Seulonga chytili.'' podíval se na nás šéf.
,,Ano, nakonec se nám to povedlo.'' potvrdil Kangta.
,,Co se stalo, že musel do nemocnice?'' zeptal se hned na to šéf.
,,Byla jsem s ním na střeše. Snažila jsem se ho uklidnit, aby neudělal nějakou blbost. Jenže nakonec spustil spoušť, tak jsem taky vystřelila. Schytal to do pravého stehna, ale doktoři říkali, že bude v pohodě.'' ve stručnosti jsem vysvětlila, co se událo.
,,Dobře, vše mi napíšete do zprávy, kterou chci mít zítra na stole. A jinak vy jste v pořádku?'' zeptal se mě šéf.
,,Ano jsem. Jen mám menší škrábnutí na pravém lýtku, ale ani na šití to nebylo.'' přiznala jsem nakonec, že Seulongova kulka mě škrábla.
,,Dobře. Hlavní je, že se vám nestalo nic vážného. A teď proč jsem si vás nechal zavolat.'' začal šéf mluvit, proč si nás dva vlastně zavolal. Já i Kangta jsme napjatě sledovali a poslouchali šéfa. ,,Je to narychlo, ale zítra brzy ráno letíte do Ameriky. Budete tam mít tajný úkol.'' začal šéf vysvětlovat.
,,Tak zase budeme v utajení? A jen my dva?'' přerušil šéfa Kangta. Podívala jsem se na Kangtu a pak na šéfa.
,,Ano, budete v utajení. Budete tam vy dva. Budete pracovat v laboratoři pro kriminalisty, kde se zkoumají důkazy a vypracovávají zprávy. Samozřejmě, tam budete mít utajený návod jak co udělat správně. Vy dva jste ty nejlepší vědátoři. Jane váš manžel v Americe dostal práci a postaral se, že i vy dva. Vy jste dvojčata a jste k sobě milí, nehádaví, neprovokujete se a držíte při sobě. Budete tam mít spojku v místní policii a taky tam budou hoši od nás. A váš manžel Jane je taky někdo, koho znáte.'' vysvětlil nám šéf situaci. Já a Kangta jsme se nestačili divit.
,,Manžel?'' dokázala jsem jen ze sebe dostat.
,,Sourozenci?'' dostal zase ze sebe dostat jen Kangta. Oba jsme to řekli ve stejnou dobu, že šéf musel na nás civět, jak na blázny.
,,Ano. Jste přeci profíci, tak to zvládnete ne?'' ujišťoval se nejistě šéf.
,,Ano. Jen menší…''hledala jsem vhodné slovo. ,,…šok.'' řekla jsem. Kangta jen přikývl hlavou na souhlas.
,,Dobře. Napište tu zprávu o dnešní akci a nechte ji u recepční. Pak jděte domů. Jo a tady máte letenky a ještě instrukce co a jak, ale veškeré věci jsem vám řekl.'' dokončil vysvětlování šéf a podal nám obálky, kde byl papír s instrukcemi a letenka do Ameriky.
,,Jo, šéfe, ale neřekl jste nám proč tam jedeme.'' ozval se Kangta. Došlo mi, že důvod nevíme. Nebýt Kangty tak to nevíme ani jeden z nás a pochybuju, že by jsme se zeptali, kdyby si Kangta sám na to nevzpomněl.
,,No vidíte, na to bych taky zapomněl. V té laboratoři došlo k podezřelému úmrtí. Jeden vědec zemřel. Nebo spíš spáchal sebevraždu, ale je to hodně divné a podezřelé. Vaším úkolem je zjistit, jak k té vraždě vlastně došlo a taky pachatele.'' řekl nám šéf. Oba jsme kývli, že rozumíme vstali jsme. ,,Jo ještě moment. Určitě by jste si to přečetli v tom dopise, ale bude lepší, když vám to řeknu osobně. Hlavně vás Kangto se to týká.'' zastavil nás ještě šéf. Oba jsme se podívali na sebe a pak na šéfa. Radši jsme si zase sedli. Báli jsme se co nám šéf řekne. ,,Vy dva jste nejen sourozenci dvojčata, ale vy Kangto jste homosexuál, který to nikomu neřekl, ani své sestře. A jste právě milý, ohleduplný se svojí sestrou, ale stejně tak i k manželovi Jane. A jste i do něho tajný zamilovaný. Jinak k ostatním lidem se chováte velice chladně nepřístupně a ty dva bráníte přede všemi a vy tři bez sebe svým způsobem nemůžete být. Ale vy Kangto budete bydlet jinde než Jane s manželem.'' řekl poslední věc k našemu utajení. Mít v ruce pití a pít, tak to celé vyplivnu na šéfa a bylo by mi to v tu chvíli opravdu jedno. Další šok. A nejen pro mě, ale i pro Kangtu.
,,Dobře, děkujeme za informace.'' vzpamatovala jsem se jako první. S Kangtou jsme vstali. Trochu jsem Kangtovi vstát pomohla, protože ještě byl trochu v šoku. ,,Nashledanou.'' rozloučila jsem se se šéfem.
,,Nashledanou šéfe.'' dostal ze sebe Kangta, který se pomalu vzpamatoval.
,,Nashledanou a hodně štěstí. Buďte na sebe opatrní.'' rozloučil se s námi šéf. Já i Kangta jsme vyšli z kanceláře šéfa.
Oba jsme šli mlčky k výtahu. Oba jsme přemýšleli, nebo spíš vstřebávali co jsme se dověděli od šéfa. Ta tajná mise nám ani tak nevadila, ale spíš tentokrát šlo o role. Když šéf oznámil, že Kangta bude homosexuál, tak jsem si uvědomila, že budu vdaná je maličkost. Hlavně mi stále nešlo do hlavy, proč homosexuál. Na to jsem nemohla přijít a myslím, že nejsem jediná. Oba jsme nastoupili do výtahu. Zmáčkla jsem tlačítko směr do našeho patra.
,,To je teda den. Nejdřív šokuješ ty mě a pak nadvakrát šéf.'' promluvil konečně Kangta. Podívala jsem se na něho.
,,To máš pravdu. Nadvakrát šokoval šéf i mě.'' řekla jsem taky. Výtah zastavil a my jsme vystoupili.
Šli jsme mlčky do naší kanceláře. Nikdo tam nebyl. Sedli jsme si za stoly a dali se do psaní zprávy z dnešní akce. Oba jsme psali mlčky. Při psaní jsme vstřebávali informace od šéfa, které nám řekl. Docela jsem přemýšlela, kdo bude můj manžel. Z náznacích od šéfa, ho známe oba dva s Kangtou. Jediná reálná možnost, která mě napadla byla ta, že se jedná o někoho, kdo s námi minulý rok vyšetřoval v utajení armádě. Napadli mě hned čtyři jména. Byla to: Jinwoon, Kangin, Changmin a Leeteuk. Měla jsem na všechny telefonní spojení. Když nám to nějak vyšlo, tak jsme se sešli a šli všichni na pivo. Pokecat, říci novinky atd. Dopsala jsem zprávu, když někdo zaklepal na dveře. Já i Kangta jsme se podívali, kdo to je. Byl to Zhoumi.
,,Pojď dál.'' řekla jsem a usmála jsem se na Zhoumiho.
,,Neruším?'' zeptal se a vešel do naší kanceláře.
,,Ty nikdy nerušíš.'' odpověděl za mne Kangta. Podívala jsem se na něho. Bylo vidět, že je vše OK. Teda, že už není v takovém šoku a vypadal a choval se i normálně. Jestli ještě byl v šoku, tak to nedával na sobě už znát.
,,Díky.'' poděkoval Zhoumi a posadil se naproti mně a usmál.
,,Děje se něco?'' zeptala jsem se ho, protože jsem si vzpomněla, že už něco chtěl říci, než jsme jeli zatknout Seulonga.
,,Už jsem se tě chtěl zeptat předtím, jestli máš dneska večer čas. Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.'' řekl Zhoumi a díval se na mě.
,,Tak já už končím. My totiž máme tajnou misi, ale o ní ti řeknu až pak později. Tak čas mám.'' řekla jsem a usmála jsem se.
,,Dobře. Tak můžeme vyrazit?'' zeptal se mě Zhoumi. Kangta nás poslouchal. Chtěla jsem Zhoumimu odpovědět, že jo, když mi v tom zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a byla to Verča.
,,Promiň.'' řekla jsem Zhoumimu a zvedla jsem telefon. ,,Ahoj Verčo, děje se něco?'' zeptala jsem se ji hned do telefonu. ,,Cože, to si děláš srandu, že?'' řekla jsem do telefonu a ne moc nadšeně. Zhoumi i Kangta mě sledovali. ,,Jo dej mi ji prosím tě.'' požádala jsem Verčku rezignovaně. ,,Ahoj mami, co tady děláte?'' zeptala jsem se a snažila jsem být tak nějak v klidu. Kangta a Zhoumi mě stále sledovali. Jen když jsem řekla ahoj mami, tak se na sebe podívali a pak zase nespustili ze mě oči. ,,Dobře, hned tam budu.'' řekla jsem. Ještě jsem chtěla dodat, aby mi dala ještě k telefonu Verču, ale mamka mi ten telefon típla. ,,No skvělé.'' pronesla jsem a zavěsila jsem a schovala si mobila zase do kapsy. ,,Tak je mi líto, ale asi ta večeře nebude.'' omluvila jsem se Zhoumimu. ,,Naši chtěli překvapit a přijeli zamnou. Jedu k Verče.'' vysvětlila jsem Zhoumimu i Kangtovi.
,,Tak to nezávidím.'' řekl Kangta.
,,To je v pohodě, já tě tam hodím.'' usmál se Zhoumi.
,,Dobře. Díky.'' poděkovala jsem Zhoumimu a taky jsem se na něho usmála. ,,Ty taky budeš už končit?'' zeptala jsem se Kangty. Kangta se na mě podíval.
,,Za chvilku. Ještě to potřebuju tu zprávu dopsat a taky padám.'' řekl Kangta. ,,Užijte si večer a zítra na letišti nebo v kolik nám to letí.'' dodal a šibalsky se usmál. Bylo mi hned jasné, že je už v pohodě.
,,Jane, nevím jak to děláš, ale vše nám vyklopil s tím, že tě nechce už vidět. Třásl se jak osika.'' řekl u dveří Nichkun, který se tam z nenadání objevil i s Changsungem. Já a Kangta jsme se na sebe podívali. Nichkun si toho všiml a otočil se na Kangtu. ,,Ty to víš, že jo? Povídej, jak to dělá.'' vyzvídal hned Nichkun. Stále jsem se dívala na Kangtu. Čekala jsem co řekne. Věděla jsem, že mě nepodrazí, stejně by mi nevadilo, kdyby to řekl, ale i tak jsem byla zvědavá co mu na to odpoví.
,,Nichkune, promiň, ale nic ti neřeknu. To ať ti řekne Jane, ale ode mne se nic nedovíš.'' řekl Kangta. Docela se mi ulevilo. Nechtěla jsem jim to říkat, protože svým způsobem se není čím chlubit. Nichkun se na mě podíval a hned byl u mého stolu.
,,Jane nenech se prosit. Prosím řekni mi to.'' žadonil Nichkun a udělal psí očka, jak to dělával, když chtěl něco od někoho, aby mu řekl pravdu. Je to tak roztomilé, že prostě tomu člověk nemůže odolat a vše mu řekne, ale tentokrát jsem byla silná a stála jsem si za svým.
,,Promiň, ale neřeknu. Slibuju, že jednou se to dovíš, ale teď rozhodně ne.'' trvala jsem na svém. ,,Tak já už musím jít. Se tu mějte. Ahoj.'' rozloučila jsem se s Kangtou, Nichkunem a Changsungem.
,,Ahoj hoši.'' rozloučil se Zhoumi.
,,Tak ahoj. A Jane beru tě za slovo a jednou mi to musíš říct.'' rozloučil se s námi i Nichkun.
,,Ahoj.'' řekl Changsung s Kangtou nastejno. Já a Zhoumi jsme odešli k autu a jeli jsme k Verče.
V autě jsme oba dva mlčeli. Zhoumi na mně poznal, že nad něčím přemýšlím a nechal mě přemýšlet, aby mě nerušil. Za pár minut jsme dojeli k baráku, kde bydlela Verča.
,,Mám jít s tebou?'' zeptal se mě Zhoumi. Podívala jsem se na něho.
,,Jak se ti chce, ale na jednu stranu budu ráda.'' přiznala jsem. Zhoumi se na mě usmál a oba jsme vystoupili z auta. Dole jsem odemkla dveře a šlo se k výtahu a pak poté co výtah přijel jsme jeli až nahoru.
Otevřela jsem dveře a oba jsme vešli do bytu. Zuli jsme si boty a na chodbě se objevila Verča. Dokonce už i dorazily holky, zbytek členů skupiny 2NE1. A do toho všeho chaosu byli i mí rodiče.
,,Díky, že jsi sem hned přijela. Ahoj jinak.'' poděkovala s úlevou Verča a pozdravila nás.
,,Ahoj, není zač. Spíš se ti za rodiče omlouvám.'' taky jsem pozdravila a hned se Verče omluvila.
,,Ahoj.'' pozdravil Verču Zhoumi.
,,To je v pohodě, to si nemohla tušit.'' mávla nad tím rukou Verča. Všichni jsme šli do obýváku, kde byli všichni.
,,Ahoj zlatíčko, jak se máš?'' přivítala se semnou mamka. Objala mě a daly jsme si pusu.
,,Ahoj, já dobře a co vy?'' zeptala jsem se našich a objala se s tátou a taky si dali pusu.
,,Promiň, že jsme přijeli tak náhle, ale já to mamče říkal, že to není dobrý nápad.'' omluvil se mi táta. Mamka taťku maličko bouchla přes rameno.
,,To je v pohodě, ale pro příště se prosím ozvěte.'' mávla jsem nad tím rukou. ,,Jinak vám chci představit svého přítele a kolegu z práce Zhoumiho. Zhoumi to jsou mí rodiče.'' představila jsem je navzájem.
,,Těší mě, že vás poznávám.'' potřásl si rukou Zhoumi s taťkou a mamkou.
,,I nás těší.'' řekla mamča.
,,Ale teď jak to uděláme se spaním?'' zeptala se Verča. Rozhodně všichni jsme se tam nevyspali.
,,Pokud budete chtít, tak Jane s rodiči můžou jít ke mně.'' navrhl Zhoumi a otočil se na mě. ,,Dneska na večeři jsem ti chtěl navrhnout, jestli se nechceš ke mně nastěhovat.'' dodal Zhoumi a nepřestal se na mě dívat. Chvilku jsem se na Zhoumiho dívala, než jsem odpověděla.
,,Myslíš to vážně?'' dokázala jsem nakonec ze sebe dostat.
,,Myslím, o tom jsem s tebou i chtěl dneska mluvit.'' potvrdil mi Zhoumi.
,,Budu ráda.'' usmála jsem se na Zhoumiho a souhlasila s jeho návrhem. ,,Tak já si jdu zbalit věci a můžeme vyrazit.'' řekla jsem a šla jsem do ložnice, kde jsem vytáhla svoji tašku a naházela si tam své věci. Poté jsem dala tašku na chodbu ke kufrům našich a šla zpátky do obýváku. ,,Tak já můžu vyrazit.'' řekla jsem všem a usmála jsem se.
,,Ty se nějak chceš ode mne odstěhovat, jako by se ti tu nelíbilo.'' pronesla Verča. Podívala jsem se na ni.
,,To se pleteš, jsem ti moc vděčná, ale nechci tu nějak překážet a taky si máš s holkama co říct, ohledně práce a my nebudeme rušit. Ale neboj jak jen to bude možné, budu tě navštěvovat.'' vysvětlila jsem Verče a objala ji. I ona objala mě.
,,Nebo navštívíš ty nás.'' dodal Zhoumi.
,,Moc děkuju, a Jane ty máš tady vždy otevřené dveře do kořán.'' pronesla Verča.
,,Moc ti děkuju.'' znovu jsem poděkovala.
,,Tak odvezeme ty věci a půjdeme společně na večeři?'' zeptal se Zhoumi.
,,To není špatný nápad. Aspoň vás líp poznáme.'' souhlasila mamka. Táta přikývl hlavou na souhlas.
,,Já taky nejsem proti.'' dodala jsem. Rozloučila se s holkama a s Verčou. Zhoumi vzal kufry našich a já svoji tašku a jeli jsme výtahem dolů. Teda jel Zhoumi a mamka. Já s taťkou jsme šli pěšky dolů. Zhoumi dal kufry a tašku do kufru. Všichni jsme si sedli a jeli jsme k Zhoumimu. U Zhoumiho si naši dali kufry do pokoje, který sloužil zatím jako pokoj pro hosty. Já si dala tašku do ložnice, ale nic jsem si nevybalila. Věděla jsem, že ji budu potřebovat. Poté jsme šli do nejbližší restaurace. Celou tu dobu jsme si povídali. Našim jsem naznačila, že budu muset odletět pryč. Naši to pochopili a na nic se neptali. Nemohla jsem ji říct o co se jedná. Zhoumi přesto trval na tom, aby naši zůstali u něho doma, že mu to nevadí. Po večeři jsme se vrátili domů. Naši se osprchovali a šli si lehnout. I já si vlezla pod sprchu a pak byla celou dobu se Zhoumim v obýváku. Byli jsme k sobě přituleni a povídali si. V jednu mi zazvonil budík. Vzala jsem si tašku a šli jsme ven k autu a Zhoumi mě vezl na letiště, kde jsem měla sraz s Kangtou.

Případ Amerika 1.část

2. srpna 2013 v 19:44 | Jane |  knihy
Ahoj, tak je tu druhá kapitola první část mé knihy, která nese název Případ Amerika. Ceká kniha se jmenuje Kriminální příběhy z archivu. Doufám, že se vám bude taky líbit.



Byla jsem v kanceláři a dělala papíry. Kangta taky. Oba jsme mlčeli. Měli jsme rozdělaný případ. Vraha jsem znali, ale ještě nám chybělo ho chytit. Respektivně ho najít a pak chytit. Někdo zaklepal na dveře. Já i Kangta jsme se podívali ke dveřím. Stál tam Zhoumi. Byl to rok, co jsme měli tajnou misi v armádě. A taky rok, co jsem chodila se Zhoumim. Ale stále jsem bydlela u Verči. Se Zhoumim jsme nechtěli nic uspěchat. Ale nejen v práci, ale i po práci jsme se vídali. I občas jsem přespala u Zhoumiho.
,,Ahoj mohu dál?'' zeptal se Zhoumi a usmál se.
,,Jasně, pojď dál.'' vyzval Zhoumiho Kangta. Já se na Zhoumiho usmála. Chystala jsem se Zhoumiho zeptat co se děje, když se u dveřích objevil Nichkyun.
,,Jedeme, máme adresu, kde se ukrývá Seulong.'' řekl v rychlosti Nichkyun. Hned jsme všichni vstali. Nichkyun pospíchal do auta, kde na něho čekal už Chansung.
,,Mohu se připojit?'' zeptal se Zhoumi.
,,Klidně můžeš.'' souhlasila jsem. Pak jsme všichni pospíchali do aut.
Kangta řídil. Už tomu bylo rok co jsme jezdili spolu v jeho autě. Motorku jsem nechala Kyuhyunovi, který mi ji i pořizoval. A na novou jsem neměla peníze. Spíš jsem si šetřila peníze a hledala nový byt. I když Verča mi říkala, že jí nevadím, že bydlí semnou, jsme i víc v kontaktu. Což je pravda, ale i tak jsem chtěla svůj byt. Nechtěla jsem nějak moc otravovat. Vždyť i ona má svůj soukromý život.
,,Vyhlašte všem vozům ať mají vypnuté sirény a nic nepodnikají, dokud nedorazíme. Nechceme, aby nám utekl.'' řekla jsem do vysílačky všem vozům. Za pár minut jsme byli na místě. Vystoupila jsem z auta, poté co Kangta zastavil u chodníku.
,,Utekl nám na střechu. Hlídka totiž neuposlechla a šla jednat.'' oznámil nám Nichkyun, který tam byl s Chansungem o něco dřív. Zhoumi se k nám přidal, poté co zaparkoval své auto hned za autem Kangty.
,,Sakra.'' zaklela jsem. Pak jsem si všimla, jak někdo vychází z toho domu. Dostala jsem nápad. Kangta si všiml mého obličeje i těch dveří. Hned mu došlo co mám v plánu. Než stačil zareagovat, zastavit mě, tak jsem se rozeběhla ke vchodovým dveřím.
,,Jane zastav se.'' slyšela jsem, jak za mnou Kangta zakřičel. Ale já běžela dál. Kangta i Zhoumi se hned rozeběhli za mnou.
Stačila jsem ještě včas zachytit dveře a vběhla jsem do baráku. Hned jsem běžela po schodech na střechu. Slyšela jsem, jak za mnou i běží další dva. Byl to Kangta se Zhoumim. Vyběhla jsem na střechu.
,,Ani hnout!'' křikla jsem a namířila zbraň na Seulonga. Ten se zastavil, ale taky na mě mířil zbraní.
,,Zůstaňte kde jste nebo budu střílet.'' řekl Seulong. Bylo vidět, že to myslí vážně.
,,Dobře, jen klid. Ať se nikomu nic nestane, dobře?'' snažila jsem se Seulonga uklidnit. Byl celý nervózní a u těchto lidí nikdy nikdo neví co podniknou. Ale i tak jsem stále na něho mířila zbraní.
,,Já jsem v klidu!'' křikl Seulong. Třáslo se mu celé tělo. Sledovala jsem ho rozhodně v klidu nebyl. Chtěla jsem něco říci, víc ho uklidnit, ale než jsem otevřela pusu, že něco řeknu, všimla jsem si, jak pouští spoušť. Rychle jsem uskočila stranou, aby mě nezasáhl a sama jsem na něho vystřelila. Dopadla jsem na zem aniž by mě kulka zasáhla. Seulong se taky skácel na zem. Moje vystřelená kulka ho zasáhla do pravého stehna. Hned jsem se postavila na nohy a doběhla k Seulongovi. Odkopla jsem jeho zbraň stranou a mířila na něho svoji zbraní. V tom se otevřely dveře a na střechu přiběhl Kangta a Zhoumi. V rukou taky měli zbraně. Doběhli k nám.
,,Je vše v pořádku?'' zeptal se Kangta. Všichni tři jsme mířili zbraní na Seulonga, který se v bolesti držel rukama pravé stehno.
,,Jo je.'' řekla jsem a schovala jsem svoji zbraň. Zhoumi stále mířil zbraní na Seulonga a Kangta svoji zbraň schoval a kravatou, kterou si sundal mu stáhl pravé stehno, nad krvácející ranou. Poté jsme ho postavili na nohy.
,,Taky by ses měla nechat ošetřit.'' pronesl ke mně Kangta, který podpíral Seulonga a šel s ním ke dveřím od střechy. Nechápavě jsem se na Kangtu podívala. Zhoumi se podíval na mě.
,,To jako proč?'' zeptala jsem se nechápavě.
,,Krvácíš na noze.'' křikl od dveří na mě Kangta a zmizel se Seulongem ve dveřích, kde si přivolali výtah a jeli dolů. Já se podívala na své nohy. I Zhoumi se podíval. Pak jsme oba viděli, červený flek na pravém lýtku. Vyhrnula jsem nohavici.
,,Jen malé škrábnutí.'' řekla jsem a stáhla nohavici.
,,Ale i tak by se ti na to měl doktor podívat. Aspoň ti dát dizenfekci.'' souhlasil Zhoumi s Kangtou.
,,Dobře, nechám si to ošetřit.'' souhlasila jsem, protože když jsem se podívala do očí Zhoumiho, četla jsem, že to myslí vážně a má o mě strach. ,,Teď by jsme měli jít ne?'' řekla jsem otázkou, usmála jsem se na Zhoumiho a vyrazila jsem ke dveřím. Ani jsem nepajdala, protože jsem žádnou bolest necítila.
Čekali jsme na výtah, až k nám dorazí. Chtěla jsem jít po schodech, ale Zhoumi trval na tom, že pojedeme výtahem. Nijak jsem ale neprotestovala.
,,Byla jsi tam dobrá.'' pochválil moji práci Zhoumi. Podívala jsem se na něho.
Díky.'' usmála jsem se na Zhoumiho. Věděla jsem, že to myslí vážně. Za ten rok poznal jak jsem při akci tvrdá, že riskuju svůj život, a i když měl o mě strach, tak mi nikdy nic nevyčítal a stál při mně. Za to jsem ho milovala ještě víc. Bral mě jaká jsem. Výtah k nám přijel a my nastoupili a jeli jsme až dolů.
Vyšli jsme z baráku ven a šli jsme k záchrance, kam naložili Seulonga. Kangta hned šel k nám.
,,Tak můžeme vyrazit?'' zeptal se jeden ze záchranářů. Všichni jsme se na něho podívali. Seulong byl připoutaný k nosítkám, aby neutekl. I když i přes tu zraněnou nohu by nikam ani utéct nemohl.
,,Tady kolegyně potřebuje taky ošetřit.'' řekl Kangta dřív než jsem stačila něco říci já. Nevražedně jsem se na Kangtu podívala. Záchranář se na mě podíval.
,,Jde jen o škrábnutí nic to není.'' řekla jsem, jako by se nic nedělo. Ale v podstatě to byla pravda.
,,Nastupte si, podívám se vám na to tady v sanitce.'' řekl mi a podal mi ruku, aby mi pomohl nastoupit do sanitky. ,,A jeden z vás se sem ještě vejde.'' dodal záchranář. Usadila jsem se zatím na kraj a podívala se na všechny.
,,Jen jeď ty. Ty jsi její parťák.'' řekl Zhoumi Kangtovi a s úsměvem ho poplácal po rameni. Kangta za pomoci záchranáře si taky nastoupil a sedl si úplně do zadu.
,,My hned jedeme za vámi a v nemocnici ho převezmeme.'' řekl Nichkyun, než záchranář zavřel dveře a zbouchal na stěnu, jako znamení, že se můžeme rozjet.
Sanitka se rozjela. Seulong ležel stabilizovaný na nosítkách. Nohu už neměl staženou Kangtovou kravatou, ale obvazem, který už byl zakrvácený.
,,Kde jste zraněná?'' zeptal se mě záchranář. Vyhrnula jsem pravou nohavici a ukázala mu zakrvácené pravé lýtko.
,,Nic to není, jen škrábnutí.'' řekla jsem. Kangta se na to taky podíval.
,,Nevypadá to, jen škrábnutí. Máš to pěkně zakrvácené.'' neodpustil si ironii Kangta. Chtěla jsem mu něco na to říci, ale záchranář začal jako první.
,,Sice to vypadá zle, jak to krvácelo a noha je celá od krve, ale tady dáma má pravdu. V podstatě jde opravdu jen o škrábnutí. Teď vám tu nohu omyju od krve a vyčistím tu ránu. Ani na šití to není.'' řekl záchranář a celou glázu namočil ve vodě a pak tam nastříkal i dezinfekci. Bude to trochu štípat.'' varoval mě a dal se do práce. Já ani nehla brvou. Přiznávám, trochu to štípalo, ale nejsem žádné bolístko a taky zažila jsem už horší věci, které bolely a pálily o dost víc než toto.
,,Děkuju vám doktore.'' poděkovala jsem mu, že se mě zastal a na Kangtu jsem se jen ušklíbla. Kangta určitě by mi na to něco řekl, ale Seulong byl tentokrát rychlejší.
,,Koukám, že jsem tě taky dostal.'' ušklíbl se na mě Seulong. Byl pod sedativy, tak necítil už žádnou bolest.
,,Ty koukej mlčet!'' vyštěkla jsem na něho. ,,Oproti tobě je to říznutí jako od nože!'' dodala jsem. Seulong se jen ušklíbl.
,,Stejně ze mě nic nedostanete. Nic jsem neudělal.'' řekl Seulong a udělal další úšklebek. V hlavě jsem urputně přemýšlela. Věděla jsem, že Nichkyunovi a Changsungovi nic neřekne. Sice jsme důkazy proti němu měli, ale mít její doznání by bylo to nejlepší. Jedna věc mě napadala. Vystrašit ho na tolik, že se sám přizná. Ale byl tu problém. Byl tu záchranář i můj parťák Kangta. Nikdo nikdy neslyšel a ani neviděl, jak pachatele vystraším natolik, že mě se bojí a vše přiznají. Nadechla jsem se, a začala jsem mluvit na Seulonga. Ani jsem si neuvědomila, že záchranář mi to škrábnutí zalepuje náplastí.
,,Moc ti nezávidím víš?'' začala jsem. Seulong se na mě podíval a sledoval mě a usmíval se. Kangta se taky na mě podíval. Záchranář se věnovat přístrojům, na které byl napojen Seulong, což jsem byla ráda, že nás až tak vnímat nebude. ,,A víš proč?'' pokračovala jsem. Nenechala jsem Seulonga vůbec promluvit. ,,Protože tě i tak zatkneme a pošleme k soudu, kde tě obviní. Máme dostatečné důkazy proti tobě, že jsi to byl. Ale tvé přiznání by bylo nejlepší, ale je mi jasné, že budeš jako hrob mlčet. Ale teď ti něco řeknu.'' na chvíli jsem přestala povídat, abych jsem se mohla pořádně nadechnout. Kangta ze mě nespustil vůbec zrak. ,,Teď, co jsi dělal těm nebohým dívkám a ženám, se bude dít teď tobě. Znásilňování bude na denním pořádku. A ne jen jednou za noc, ale i desetkrát za noc. A to ti fakt nezávidím. Sice jsem u toho nikdy nebyla, ale slyšela jsem, že je to strašné. Ti hoši jsou ještě brutálnější a tvrdší. A podílí se na tom i pět chlapů najednou. Opravdu ti nezávidím. Na tvém místě já bych se spíš bála. Protože, když si to vezmeš, tak budeš trpět víc než ty tvé ubohé dívky. Ty netrpěli tak dlouho, jako budeš trpět ty. Jediné co tě může potěšit a může se ti ulevit je to, že tě nezabijí. Budou tě držet na živu, protože tě budou brát jako svoji sexuální hračku a tu chrání. O tu nechtějí přijít. Ale pro ty, co přiznají a podepíší své doznání, to mají lepší. Bere se na ně lepší ohled, hlavně bachaři a jen tak je nenechávají, aby je někdo zneužívají. Opravdu ti nezávidím.'' řekla jsem vše co jsem chtěla. Celou tu dobu mi bylo dobře, když jsem se dívala na Seulongův výraz, jak z posměšných úšklebků se mění ve zděšení. Dokonce se mi zdálo, že i zbledl. Záchranář nic neříkal a ani se na nás nedíval a jen se díval na přístroje a něco zapisoval. Což jsem byla za to ráda. Sice Kangta nic neříkal, ale celou tu dobu mě sledoval a nemohlo věřit svým očím. Nebo spíš uším. Měla jsem docela strach z toho, jak nakonec Kangta bude reagovat. Poté co jsem domluvila, sanitka zastavila a zadní dveře se otevřely. Záchranář vystoupil, po něm já a po mně Kangta. Pak se s nosítky vytáhli ven Seulonga. Nichkun s Changsungem byli taky u sanitky. Přijeli ve stejnou dobu jako my. Jeli hned za námi.
,,My si ho už převezmeme a vyslechneme. Tady máte klíče od auta.'' řekl Nichkun a podával klíče od našeho auta Kangtovi.
,,Já vám vše řeknu, jen ať se ona ke mně nepřibližuje.'' ozval se Seulong než ho zavezli dovnitř nemocnice.
,,Páni, co si mu za tu krátkou dobu udělala, že se tě bojí?'' ušklíbl se Nichkun. Changsung mezitím šel do nemocnice hned za Seulongem a doktory.
,,Ani nechtěj vědět.'' promluvil nakonec Kangta a mávl rukou.
,,Ty víš tu její taktiku? Co je to za taktiku?'' hned vyzvídal Nichkun.
,,Hele, nechtěj to vědět. Já ti nic říkat nebudu. To jedině tady Jane.'' nedal se přemluvit Kangta.
,,To je tak strašné?'' dál naléhal Nichkun.
,,Hele, neřeš to. Já zatím nic neřeknu a není dobré někoho přemlouvat. Ale slibuju, že jednou ti to řeknu.'' usmála jsem se na Nichkuna. Musela jsem nějak zasáhnout, protože Kangtu jsem v tom nemohla nechat. ,,A taky by si měl jít za nimi. My se taky vrátíme na stanici.'' dodala jsem a šla jsem s Kangtou k našemu autu. Nichkun se za námi ještě díval a poté co jsme nastoupili do auta, tak vešel do nemocnice.
Já a Kangta jsme nastoupili do auta a Kangta auto nastartoval a vyjel z nemocničního parkoviště. Dívala jsem se na Kangtu, který mlčel. Zatím na mě vůbec nepromluvil. Docela mě to děsilo.
,,Hele, neděláš nic strašného. Trochu je zastrašuješ, ale pomáhá to a všichni se ke všemu vždy přiznali. Což je skvělé. Myslím, že ten záchranář nic říkat nebude. Já rozhodně taky ne. V tom co děláš, tě budu vždy podporovat a budu stát při tobě, ale pokud možno, příště až budeš něco zase chtít něco podobného říkat, tak mě varuj, abych jsem to nemusel slyšet.'' promluvil nakonec Kangta. Nebyl naštvaný ani vyděšený. Spíš překvapen a v šoku. Ale bral to v pohodě, za což jsem byla velice ráda.
,,Dobře. Pokusím se tě nějak příště varovat, upozornit. A moc ti děkuju.'' poděkovala jsem mu, že mě tak bere a je schopen se mě zastat kdykoliv, jen už to nechce slyšet, což jsem s tím počítala a proto jsem tyto podobné rozhovory vždy vedla s podezřelými v soukromý. Nikdy jsem nevěděla jak by kdo reagoval, hlavně Kangta. ,,Přemýšlela jsem, jestli to mám zkusit ho postrašit nebo ne. Ale ta touha mu to říci, vidět tu jeho vyděšenou tvář a pak jak vše vyklopí, bylo moc silnější. Promiň. To je i důvod, proč nechci nikomu říct, co jim říkám, že se mě bojí a hned vše vyklopí.'' vysvětlila jsem Kangtovi a zároveň se mu i omluvila, že to musel slyšet.
,,To je v pohodě. Nikdy bych to do tebe neřekl a ani nečekal. Jsem z toho ještě v šoku, ale jinak je to vážně v pohodě.'' ujistil mě Kangta a usmál se na mě. Hodně se mi ulevilo, že to bere takhle v pohodě. Jasně šok to byl. Asi toto nečekal, ale je fakt, že toto by ode mne nečekal nikdo. Blížili jsme se k naší stanici.
Kangta zaparkoval auto a oba jsme vystoupili. Bylo vidět, že je už na tom v pohodě, že vše co slyšel už vstřebal. Vešli jsme do budovy a šli k výtahům. Jeli jsme do našeho patra.
,,Máte jít za šéfem.'' řekl nám Zhoumi, který nás viděl vystupovat z výtahu. Usmála jsem se na Zhoumiho a ten na mě a s Kangtou jsme šli za šéfem.