close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Případ Amerika 1.část

2. srpna 2013 v 19:44 | Jane |  knihy
Ahoj, tak je tu druhá kapitola první část mé knihy, která nese název Případ Amerika. Ceká kniha se jmenuje Kriminální příběhy z archivu. Doufám, že se vám bude taky líbit.



Byla jsem v kanceláři a dělala papíry. Kangta taky. Oba jsme mlčeli. Měli jsme rozdělaný případ. Vraha jsem znali, ale ještě nám chybělo ho chytit. Respektivně ho najít a pak chytit. Někdo zaklepal na dveře. Já i Kangta jsme se podívali ke dveřím. Stál tam Zhoumi. Byl to rok, co jsme měli tajnou misi v armádě. A taky rok, co jsem chodila se Zhoumim. Ale stále jsem bydlela u Verči. Se Zhoumim jsme nechtěli nic uspěchat. Ale nejen v práci, ale i po práci jsme se vídali. I občas jsem přespala u Zhoumiho.
,,Ahoj mohu dál?'' zeptal se Zhoumi a usmál se.
,,Jasně, pojď dál.'' vyzval Zhoumiho Kangta. Já se na Zhoumiho usmála. Chystala jsem se Zhoumiho zeptat co se děje, když se u dveřích objevil Nichkyun.
,,Jedeme, máme adresu, kde se ukrývá Seulong.'' řekl v rychlosti Nichkyun. Hned jsme všichni vstali. Nichkyun pospíchal do auta, kde na něho čekal už Chansung.
,,Mohu se připojit?'' zeptal se Zhoumi.
,,Klidně můžeš.'' souhlasila jsem. Pak jsme všichni pospíchali do aut.
Kangta řídil. Už tomu bylo rok co jsme jezdili spolu v jeho autě. Motorku jsem nechala Kyuhyunovi, který mi ji i pořizoval. A na novou jsem neměla peníze. Spíš jsem si šetřila peníze a hledala nový byt. I když Verča mi říkala, že jí nevadím, že bydlí semnou, jsme i víc v kontaktu. Což je pravda, ale i tak jsem chtěla svůj byt. Nechtěla jsem nějak moc otravovat. Vždyť i ona má svůj soukromý život.
,,Vyhlašte všem vozům ať mají vypnuté sirény a nic nepodnikají, dokud nedorazíme. Nechceme, aby nám utekl.'' řekla jsem do vysílačky všem vozům. Za pár minut jsme byli na místě. Vystoupila jsem z auta, poté co Kangta zastavil u chodníku.
,,Utekl nám na střechu. Hlídka totiž neuposlechla a šla jednat.'' oznámil nám Nichkyun, který tam byl s Chansungem o něco dřív. Zhoumi se k nám přidal, poté co zaparkoval své auto hned za autem Kangty.
,,Sakra.'' zaklela jsem. Pak jsem si všimla, jak někdo vychází z toho domu. Dostala jsem nápad. Kangta si všiml mého obličeje i těch dveří. Hned mu došlo co mám v plánu. Než stačil zareagovat, zastavit mě, tak jsem se rozeběhla ke vchodovým dveřím.
,,Jane zastav se.'' slyšela jsem, jak za mnou Kangta zakřičel. Ale já běžela dál. Kangta i Zhoumi se hned rozeběhli za mnou.
Stačila jsem ještě včas zachytit dveře a vběhla jsem do baráku. Hned jsem běžela po schodech na střechu. Slyšela jsem, jak za mnou i běží další dva. Byl to Kangta se Zhoumim. Vyběhla jsem na střechu.
,,Ani hnout!'' křikla jsem a namířila zbraň na Seulonga. Ten se zastavil, ale taky na mě mířil zbraní.
,,Zůstaňte kde jste nebo budu střílet.'' řekl Seulong. Bylo vidět, že to myslí vážně.
,,Dobře, jen klid. Ať se nikomu nic nestane, dobře?'' snažila jsem se Seulonga uklidnit. Byl celý nervózní a u těchto lidí nikdy nikdo neví co podniknou. Ale i tak jsem stále na něho mířila zbraní.
,,Já jsem v klidu!'' křikl Seulong. Třáslo se mu celé tělo. Sledovala jsem ho rozhodně v klidu nebyl. Chtěla jsem něco říci, víc ho uklidnit, ale než jsem otevřela pusu, že něco řeknu, všimla jsem si, jak pouští spoušť. Rychle jsem uskočila stranou, aby mě nezasáhl a sama jsem na něho vystřelila. Dopadla jsem na zem aniž by mě kulka zasáhla. Seulong se taky skácel na zem. Moje vystřelená kulka ho zasáhla do pravého stehna. Hned jsem se postavila na nohy a doběhla k Seulongovi. Odkopla jsem jeho zbraň stranou a mířila na něho svoji zbraní. V tom se otevřely dveře a na střechu přiběhl Kangta a Zhoumi. V rukou taky měli zbraně. Doběhli k nám.
,,Je vše v pořádku?'' zeptal se Kangta. Všichni tři jsme mířili zbraní na Seulonga, který se v bolesti držel rukama pravé stehno.
,,Jo je.'' řekla jsem a schovala jsem svoji zbraň. Zhoumi stále mířil zbraní na Seulonga a Kangta svoji zbraň schoval a kravatou, kterou si sundal mu stáhl pravé stehno, nad krvácející ranou. Poté jsme ho postavili na nohy.
,,Taky by ses měla nechat ošetřit.'' pronesl ke mně Kangta, který podpíral Seulonga a šel s ním ke dveřím od střechy. Nechápavě jsem se na Kangtu podívala. Zhoumi se podíval na mě.
,,To jako proč?'' zeptala jsem se nechápavě.
,,Krvácíš na noze.'' křikl od dveří na mě Kangta a zmizel se Seulongem ve dveřích, kde si přivolali výtah a jeli dolů. Já se podívala na své nohy. I Zhoumi se podíval. Pak jsme oba viděli, červený flek na pravém lýtku. Vyhrnula jsem nohavici.
,,Jen malé škrábnutí.'' řekla jsem a stáhla nohavici.
,,Ale i tak by se ti na to měl doktor podívat. Aspoň ti dát dizenfekci.'' souhlasil Zhoumi s Kangtou.
,,Dobře, nechám si to ošetřit.'' souhlasila jsem, protože když jsem se podívala do očí Zhoumiho, četla jsem, že to myslí vážně a má o mě strach. ,,Teď by jsme měli jít ne?'' řekla jsem otázkou, usmála jsem se na Zhoumiho a vyrazila jsem ke dveřím. Ani jsem nepajdala, protože jsem žádnou bolest necítila.
Čekali jsme na výtah, až k nám dorazí. Chtěla jsem jít po schodech, ale Zhoumi trval na tom, že pojedeme výtahem. Nijak jsem ale neprotestovala.
,,Byla jsi tam dobrá.'' pochválil moji práci Zhoumi. Podívala jsem se na něho.
Díky.'' usmála jsem se na Zhoumiho. Věděla jsem, že to myslí vážně. Za ten rok poznal jak jsem při akci tvrdá, že riskuju svůj život, a i když měl o mě strach, tak mi nikdy nic nevyčítal a stál při mně. Za to jsem ho milovala ještě víc. Bral mě jaká jsem. Výtah k nám přijel a my nastoupili a jeli jsme až dolů.
Vyšli jsme z baráku ven a šli jsme k záchrance, kam naložili Seulonga. Kangta hned šel k nám.
,,Tak můžeme vyrazit?'' zeptal se jeden ze záchranářů. Všichni jsme se na něho podívali. Seulong byl připoutaný k nosítkám, aby neutekl. I když i přes tu zraněnou nohu by nikam ani utéct nemohl.
,,Tady kolegyně potřebuje taky ošetřit.'' řekl Kangta dřív než jsem stačila něco říci já. Nevražedně jsem se na Kangtu podívala. Záchranář se na mě podíval.
,,Jde jen o škrábnutí nic to není.'' řekla jsem, jako by se nic nedělo. Ale v podstatě to byla pravda.
,,Nastupte si, podívám se vám na to tady v sanitce.'' řekl mi a podal mi ruku, aby mi pomohl nastoupit do sanitky. ,,A jeden z vás se sem ještě vejde.'' dodal záchranář. Usadila jsem se zatím na kraj a podívala se na všechny.
,,Jen jeď ty. Ty jsi její parťák.'' řekl Zhoumi Kangtovi a s úsměvem ho poplácal po rameni. Kangta za pomoci záchranáře si taky nastoupil a sedl si úplně do zadu.
,,My hned jedeme za vámi a v nemocnici ho převezmeme.'' řekl Nichkyun, než záchranář zavřel dveře a zbouchal na stěnu, jako znamení, že se můžeme rozjet.
Sanitka se rozjela. Seulong ležel stabilizovaný na nosítkách. Nohu už neměl staženou Kangtovou kravatou, ale obvazem, který už byl zakrvácený.
,,Kde jste zraněná?'' zeptal se mě záchranář. Vyhrnula jsem pravou nohavici a ukázala mu zakrvácené pravé lýtko.
,,Nic to není, jen škrábnutí.'' řekla jsem. Kangta se na to taky podíval.
,,Nevypadá to, jen škrábnutí. Máš to pěkně zakrvácené.'' neodpustil si ironii Kangta. Chtěla jsem mu něco na to říci, ale záchranář začal jako první.
,,Sice to vypadá zle, jak to krvácelo a noha je celá od krve, ale tady dáma má pravdu. V podstatě jde opravdu jen o škrábnutí. Teď vám tu nohu omyju od krve a vyčistím tu ránu. Ani na šití to není.'' řekl záchranář a celou glázu namočil ve vodě a pak tam nastříkal i dezinfekci. Bude to trochu štípat.'' varoval mě a dal se do práce. Já ani nehla brvou. Přiznávám, trochu to štípalo, ale nejsem žádné bolístko a taky zažila jsem už horší věci, které bolely a pálily o dost víc než toto.
,,Děkuju vám doktore.'' poděkovala jsem mu, že se mě zastal a na Kangtu jsem se jen ušklíbla. Kangta určitě by mi na to něco řekl, ale Seulong byl tentokrát rychlejší.
,,Koukám, že jsem tě taky dostal.'' ušklíbl se na mě Seulong. Byl pod sedativy, tak necítil už žádnou bolest.
,,Ty koukej mlčet!'' vyštěkla jsem na něho. ,,Oproti tobě je to říznutí jako od nože!'' dodala jsem. Seulong se jen ušklíbl.
,,Stejně ze mě nic nedostanete. Nic jsem neudělal.'' řekl Seulong a udělal další úšklebek. V hlavě jsem urputně přemýšlela. Věděla jsem, že Nichkyunovi a Changsungovi nic neřekne. Sice jsme důkazy proti němu měli, ale mít její doznání by bylo to nejlepší. Jedna věc mě napadala. Vystrašit ho na tolik, že se sám přizná. Ale byl tu problém. Byl tu záchranář i můj parťák Kangta. Nikdo nikdy neslyšel a ani neviděl, jak pachatele vystraším natolik, že mě se bojí a vše přiznají. Nadechla jsem se, a začala jsem mluvit na Seulonga. Ani jsem si neuvědomila, že záchranář mi to škrábnutí zalepuje náplastí.
,,Moc ti nezávidím víš?'' začala jsem. Seulong se na mě podíval a sledoval mě a usmíval se. Kangta se taky na mě podíval. Záchranář se věnovat přístrojům, na které byl napojen Seulong, což jsem byla ráda, že nás až tak vnímat nebude. ,,A víš proč?'' pokračovala jsem. Nenechala jsem Seulonga vůbec promluvit. ,,Protože tě i tak zatkneme a pošleme k soudu, kde tě obviní. Máme dostatečné důkazy proti tobě, že jsi to byl. Ale tvé přiznání by bylo nejlepší, ale je mi jasné, že budeš jako hrob mlčet. Ale teď ti něco řeknu.'' na chvíli jsem přestala povídat, abych jsem se mohla pořádně nadechnout. Kangta ze mě nespustil vůbec zrak. ,,Teď, co jsi dělal těm nebohým dívkám a ženám, se bude dít teď tobě. Znásilňování bude na denním pořádku. A ne jen jednou za noc, ale i desetkrát za noc. A to ti fakt nezávidím. Sice jsem u toho nikdy nebyla, ale slyšela jsem, že je to strašné. Ti hoši jsou ještě brutálnější a tvrdší. A podílí se na tom i pět chlapů najednou. Opravdu ti nezávidím. Na tvém místě já bych se spíš bála. Protože, když si to vezmeš, tak budeš trpět víc než ty tvé ubohé dívky. Ty netrpěli tak dlouho, jako budeš trpět ty. Jediné co tě může potěšit a může se ti ulevit je to, že tě nezabijí. Budou tě držet na živu, protože tě budou brát jako svoji sexuální hračku a tu chrání. O tu nechtějí přijít. Ale pro ty, co přiznají a podepíší své doznání, to mají lepší. Bere se na ně lepší ohled, hlavně bachaři a jen tak je nenechávají, aby je někdo zneužívají. Opravdu ti nezávidím.'' řekla jsem vše co jsem chtěla. Celou tu dobu mi bylo dobře, když jsem se dívala na Seulongův výraz, jak z posměšných úšklebků se mění ve zděšení. Dokonce se mi zdálo, že i zbledl. Záchranář nic neříkal a ani se na nás nedíval a jen se díval na přístroje a něco zapisoval. Což jsem byla za to ráda. Sice Kangta nic neříkal, ale celou tu dobu mě sledoval a nemohlo věřit svým očím. Nebo spíš uším. Měla jsem docela strach z toho, jak nakonec Kangta bude reagovat. Poté co jsem domluvila, sanitka zastavila a zadní dveře se otevřely. Záchranář vystoupil, po něm já a po mně Kangta. Pak se s nosítky vytáhli ven Seulonga. Nichkun s Changsungem byli taky u sanitky. Přijeli ve stejnou dobu jako my. Jeli hned za námi.
,,My si ho už převezmeme a vyslechneme. Tady máte klíče od auta.'' řekl Nichkun a podával klíče od našeho auta Kangtovi.
,,Já vám vše řeknu, jen ať se ona ke mně nepřibližuje.'' ozval se Seulong než ho zavezli dovnitř nemocnice.
,,Páni, co si mu za tu krátkou dobu udělala, že se tě bojí?'' ušklíbl se Nichkun. Changsung mezitím šel do nemocnice hned za Seulongem a doktory.
,,Ani nechtěj vědět.'' promluvil nakonec Kangta a mávl rukou.
,,Ty víš tu její taktiku? Co je to za taktiku?'' hned vyzvídal Nichkun.
,,Hele, nechtěj to vědět. Já ti nic říkat nebudu. To jedině tady Jane.'' nedal se přemluvit Kangta.
,,To je tak strašné?'' dál naléhal Nichkun.
,,Hele, neřeš to. Já zatím nic neřeknu a není dobré někoho přemlouvat. Ale slibuju, že jednou ti to řeknu.'' usmála jsem se na Nichkuna. Musela jsem nějak zasáhnout, protože Kangtu jsem v tom nemohla nechat. ,,A taky by si měl jít za nimi. My se taky vrátíme na stanici.'' dodala jsem a šla jsem s Kangtou k našemu autu. Nichkun se za námi ještě díval a poté co jsme nastoupili do auta, tak vešel do nemocnice.
Já a Kangta jsme nastoupili do auta a Kangta auto nastartoval a vyjel z nemocničního parkoviště. Dívala jsem se na Kangtu, který mlčel. Zatím na mě vůbec nepromluvil. Docela mě to děsilo.
,,Hele, neděláš nic strašného. Trochu je zastrašuješ, ale pomáhá to a všichni se ke všemu vždy přiznali. Což je skvělé. Myslím, že ten záchranář nic říkat nebude. Já rozhodně taky ne. V tom co děláš, tě budu vždy podporovat a budu stát při tobě, ale pokud možno, příště až budeš něco zase chtít něco podobného říkat, tak mě varuj, abych jsem to nemusel slyšet.'' promluvil nakonec Kangta. Nebyl naštvaný ani vyděšený. Spíš překvapen a v šoku. Ale bral to v pohodě, za což jsem byla velice ráda.
,,Dobře. Pokusím se tě nějak příště varovat, upozornit. A moc ti děkuju.'' poděkovala jsem mu, že mě tak bere a je schopen se mě zastat kdykoliv, jen už to nechce slyšet, což jsem s tím počítala a proto jsem tyto podobné rozhovory vždy vedla s podezřelými v soukromý. Nikdy jsem nevěděla jak by kdo reagoval, hlavně Kangta. ,,Přemýšlela jsem, jestli to mám zkusit ho postrašit nebo ne. Ale ta touha mu to říci, vidět tu jeho vyděšenou tvář a pak jak vše vyklopí, bylo moc silnější. Promiň. To je i důvod, proč nechci nikomu říct, co jim říkám, že se mě bojí a hned vše vyklopí.'' vysvětlila jsem Kangtovi a zároveň se mu i omluvila, že to musel slyšet.
,,To je v pohodě. Nikdy bych to do tebe neřekl a ani nečekal. Jsem z toho ještě v šoku, ale jinak je to vážně v pohodě.'' ujistil mě Kangta a usmál se na mě. Hodně se mi ulevilo, že to bere takhle v pohodě. Jasně šok to byl. Asi toto nečekal, ale je fakt, že toto by ode mne nečekal nikdo. Blížili jsme se k naší stanici.
Kangta zaparkoval auto a oba jsme vystoupili. Bylo vidět, že je už na tom v pohodě, že vše co slyšel už vstřebal. Vešli jsme do budovy a šli k výtahům. Jeli jsme do našeho patra.
,,Máte jít za šéfem.'' řekl nám Zhoumi, který nás viděl vystupovat z výtahu. Usmála jsem se na Zhoumiho a ten na mě a s Kangtou jsme šli za šéfem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča♥TVD♥ ♥Verča♥TVD♥ | Web | 2. srpna 2013 v 19:46 | Reagovat

Wooow no tak do toho se budu muset co nejdříve zase pustit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama